Petr Slíva

Na střední škole jsem neměl úplně přesnou představu, co chci dělat, ale jazyky mi vždy šly. K samotnému studiu angličtiny mě přivedla hlavně maminka, za což jsem jí vděčný. Chtěl jsem studovat spíše obor geografie – tělesná výchova, ale moje máma mě tehdy navedla správným směrem. Na angličtině mám rád, že má logickou gramatiku, líbí se mi, že i při výuce úplných začátečníků ji mohu používat od první hodiny a začátečníci taktéž mohou hned po prvních hodinách skládat své věty dohromady.

Učit jsem ji začal v roce 2003, mojí premiérou bylo denní pomaturitní studium v Ústí n. L. Nicméně se ke mně dostali i mnohem starší studenti, jako například pan Ludvík, na kterého rád vzpomínám. Byl tehdy mým studentem večerního kurzu také v Ústí. Přihlásil se jako naprostý začátečník ve svých 71 letech, nedokázal se totiž domluvit se svým počítačem. Po dvou letech v kurzu mi neuvěřitelně pilný a na každou hodinu výborně připravený pan Ludvík poděkoval s tím, že se už s počítačem bez problému domluví a kurz tedy opouští. Toto je důkaz, že angličtinu se člověk může začít učit v jakémkoli věku.

Mimo to, že je mi angličtina libozvučná (snad až na nějaké speciální akcenty), je vstupenkou do velké části světa, umožnila mi tedy cestování. Po roce stráveném ve vojenských maskáčích jsem se vydal do Minnesoty. Vůbec jsem si tehdy po roční pauze netroufal začít učit a také jsem se před usazením chtěl porozhlédnout ve světě. V Minnesotě jsem měl tehdy kontakt na českého přistěhovalce slibujícího práci. Ekonomicky jsem se tam protloukal velmi těžce, pár měsíců po útocích na newyorská dvojčata se pravidla pro cizince podstatně zpřísnila. Navíc jsem v Minnesotě, proslulé tuhými mrazy, strávil zimní půlrok. Těžká a užitečná zkušenost. Mezi pozitiva ale patřilo setkání se s pozdějším dlouholetým kamarádem Davidem, návštěva několika vesnic s českými názvy ztracenými v prériích (Veseli, New Prague) s neuvěřitelně pohostinnými potomky z druhé i třetí generace českých emigrantů. Na český rozhovor s panem Aloisem v traktoru orajícím pole, který před setkáním se mnou nepoužil češtinu snad čtyřicet let, zapomenout nelze. Slzy v koutcích jsme měli oba. V třeskutém mrazu jsem po kamenech přeskákal potůček Mississippi, vytékající z jezera Itasca, orel bělohlavý přitom kroužil asi tři metry nad mou hlavou. I za možnost strávit čtyři dny v New Yorku jsem byl vděčný, ale pro mě je ta pravá Amerika na indiánském severu Minnesoty.

Nemohu mluvit o celém kontinentu, navštívil jsem tehdy jen malou část Středozápadu, Chicago a New York, ale z toho, co jsem viděl si troufnu říci, že rozdílů mezi Spojenými státy a ČR je mnoho. Města neuvěřitelně kosmopolitní s plusy i mínusy z toho vyplývajícími. Automobilismus nade vše. Chodec mimo město neobyčejnou zvláštností. Obrovské vzdálenosti mezi vším. Monotónní krajina, ujedete stovky (i tisíce) kilometrů, než zaregistrujete nějakou změnu. O to víc si vážím české pestrosti! Většinově nezdravá strava – mražené polotovary, smažená jídla, hamburgery. Patriotismus, americké vlajky všude kolem, na venkově na stožárech před rodinnými domy. Absence historických památek. Na zříceniny, hrady, středověké katedrály můžete v Americe zapomenout.