Radka Feichtingerová

Vždycky mě to táhlo do Anglie. Už si nepamatuju, kdy a jak to začalo, ale přijde mi, že odjakživa jsem měla ráda všechno, kde byl byť jen sebemenší motiv spojený s UK. Navíc moje „dream car“ vždy byl Mini Cooper a ten se úplně původně (než to koupilo německé BMW) vyráběl právě v UK. Věděla jsem, že tam jednou budu bydlet, protože jsem prostě strašně chtěla. Když za mnou před maturitou přišla kamarádka, že se chce přihlásit na univerzitu do UK, tak mi to vlastně ani nepřišlo jako tak špatný nápad. Ačkoliv doteď nechápu, že jsem se tam nakonec vydala (úplně sama, kamarádka šla do jiného města), protože jsem odjakživa byla až moc fixovaná na mamku (jsem jedináček a introvert, to vše vysvětluje :-D). Nakonec jsem se rozhodla zkusit štěstí, protože dostat se na vysokou v ČR pro mě bylo nereálné. Hlásila jsem se na obory, kde po mně chtěli vysoké výsledky z testů SCIO, a na to jsem já nikdy moc dobrá nebyla. V UK chtěli “jen” dobrou angličtinu, motivační dopis a doporučení od dvou učitelů. 

Těžko se mi porovnává studium v ČR a v UK, protože v ČR jsem na vysoké nikdy nestudovala, ale co tak znám z vyprávění od kamarádů, lektoři v UK jsou spíš jako kamarádi. Nikdo si tam nehraje na nějakou hierarchii učitel-žák, když vám něco nejde, tak prostě přijdete za lektorem a řeknete mu, že tomu nerozumíte a on se bude snažit vám co nejvíc pomoci. Zatímco tady mi přijde, že někteří profesoři vás v tom nechají ještě víc vymáchat a distancují se od toho, protože jste si přece vybrali vysokou školu proto, abyste makali, ne proto, aby vás někdo vodil za ručičku. V UK je priorita lektorů, abyste studium dokončili, a pokud možno s co nejlepšími výsledky. V UK nejsou testy, ani zápočty. Alespoň u mého oboru (média a žurnalistika) nebyly. Každý předmět má dvě části, přednášku (lecture) a seminář (seminar/workshop). Na přednášce jsme se učili něco nového a na semináři jsme o tom potom diskutovali. Hodně se tam klade důraz na nezávislé studium (independent study), nikdy jsem ve škole neseděla od rána do večera. K rozvrhu, kde jsem měla hodiny buď dopoledne, nebo odpoledne, ale nikdy ne celý den, jsem dostala seznam četby a už bylo na mně, jak moc času mu budu věnovat. Pravidlem také bylo, že jsem měla minimálně jeden den v týdnu volno, většinou pátek, nebo pondělí. Mně tenhle způsob studia vyhovoval, ale chápu, že to není pro každého.

Když nad nějakými kulturními zvláštnostmi a odlišnostmi od ČR přemýšlím zpětně po tom, co jsem tam 4 roky žila, tak mi vlastně všechno přijde naprosto normální. A moc nechápu, že to tady my neděláme. Největší novinka pro mě byla mávání na autobus. Když v UK stojíte na zastávce a vidíte blížící se autobus, do kterého byste chtěli nastoupit, tak na něj musíte mávnout rukou. Nemusíte na něj mávat jako na starého známého, vlastně stačí jen nepatrně vychýlit paži z připažené polohy, ale zase to musí být dost patrné, aby to postřehl řidič autobusu, a mohl tak přibrzdit. Než jsem na to přišla, tak mi ujel nejeden autobus, a dokonce i po tom, co jsem mávala, tak mi jich pár ujelo, protože třeba neviděli moje mávání přes jiný autobus, který už stál u zastávky. Od té doby mi vždy spadl kámen ze srdce, když po mém mávnutí řidič zapnul blinkr, tak jsem vždy poznala, že mě viděl a já budu moci bezpečně nastoupit. 

Nicméně moje vůbec nejoblíbenější tradice, která mi do teď moc chybí, je Sunday Lunch – nedělní oběd. Nabídka poledního menu v restauracích se každou neděli pravidelně měnila na Sunday Lunch. Některé rodiny si ho dělají i doma, ale pravý domácí jsem bohužel nezažila. Já ho jedla vždy v restauraci, kde jsem pracovala. Sunday Lunch se skládá z pečeného masa (hovězí, vepřové, kuřecí nebo telecí), k tomu kopec dušené zeleniny, brambory (buď jako kaše nebo vařené) a vše je zalité něčím, co bych já nazvala UHO (univerzální hnědá omáčka). Nedělní oběd by nebyl nedělní oběd bez Yorkshire pudding, což je druh přílohy, která je pečená v troubě a je dělaná z palačinkového těsta. Alespoň to mi řekli tenkrát v práci, když jsem se ptala, jak se to dělá. Britové možná nejsou specialisti na vaření a jejich kuchyně není moc bohatá a nápaditá, ale po tomhle se olizuji ještě teď a někdy bych si to strašně ráda připravila doma. 

Co se týče zážitků z práce, nemůžu si pomoct, ale nikdy asi nezapomenu na jednu slečnu, jejíž poptávka na výuku turečtiny mi spadla jednoho krásného dne na dashboard. Jako vždycky jsem si zodpovědně na papír napsala všechna kritéria, která jsem od ní měla zjistit, takže na jaké je úrovni, kdy chce mít hodiny, jak často, atd. Udělala jsem tu chybu, že informaci o ceně za kurz jsem si nechala až nakonec. Potom, co jsem z ní vysoukala všechny potřebné informace, jsem zahájila poslední část našeho rozhovoru a oznámila jí cenu za 60 minut výuky a ona mě odzbrojila jedinou větou: “A to se jako platí?”. V tu chvíli mi jen klesla brada a já několik dlouhých vteřin zírala na zeď naproti mně a přestala jsem dýchat. Pak jsem se zhluboka nadechla a řekla jsem: “Ano, to se platí.” Asi nemusím říkat, jak náš rozhovor nakonec skončil.