Robin Müller

Japonštině se věnuji od roku 2012, kdy jsme v mých devíti letech s rodinou odjeli do Japonska. Otec dostal práci jako lektor na sklářské škole TIGA (Toyama Institute of Glass Art). Strávili jsme tam 4 roky, které byly pro můj život rozhodující. Dříve, před mou první cestou do Japonska, jsem žádný zájem o japonštinu neměl. Pravděpodobně bych se ji dřív či později začal učit jenom z důvodu vztahu mé rodiny k Japonsku.

Mezi Japonskem a Českou republikou je největší rozdíl hlavně v mentalitě, která je definována nejen samotným jazykem, ale i historií. Japonci jsou uctiví vůči všemu, s čím se potkají a s čím přijdou do kontaktu, jsou zdvořilí, ale na druhou stranu se velmi bojí zmiňovat se o společenských tabu. Japonec sám od sebe nezačne mluvit o nějakém tabu, pokud není úplně donucen, či to není náplní jeho práce. Na rozdíl od Čechů, kteří se toho až tolik nebojí a většinou je možné se s nimi bavit o čemkoliv. My komunikujeme více otevřeně a upřímně, Japonci jsou trochu uzavřenější než Češi.

Spousta lidí se japonsky nechce učit proto, že považují japonštinu za složitou. Já osobně mám opačný názor. V poměru s ostatními jazyky, které umím (čeština, angličtina, němčina), je jedním z nejjednodušších. Základní gramatická část se dá probrat za 2-3 dny, poté ještě samozřejmě písmo. Dle mého to, co považuji za základní gramatiku, se dá do určité míry logicky odvodit (až na výjimky, ale ty má každý jazyk). Poté je to pouze o snaze a vůli, kterou člověk má.

Nejlépe složitost japonštiny shrnula matka mojí japonské spolužačky, co do Čech přijela na výměnný pobyt: „Japonština je těžká v jedné jediné věci, a to v té, že než cokoliv řeknu musím se zamyslet, jak to druhý vezme. Dokážu mu tím popsat a sdělit svůj pocit, aby ho pochopil správně? Neurazím ho tím? Nemohl bych mu tím vytvořit nějaké strasti?“ Japonština je těžká citově. Tuto složitost pochopí člověk ve chvíli, kdy si uvědomí, že to není tak úplně jazyk, ale spíše filozofie a styl života. Japonština je o pokoře vůči druhým; zdvořilost se vyjadřuje buď gramatickým snižováním své osoby, nebo zvyšováním důležitosti toho druhého. Bohužel takto bez kontextu a znalosti je to pro nás Čechy těžké, občas i nemožné pochopit. Každý pocit, myšlenka a váha slova jsou velmi silné, a proto je důležité, aby se člověk, předtím, než něco řekne, zamyslel, aby druhého nepoškodil a samozřejmě aby vyjádřil tu svou konkrétní emoci co nejlépe. Mohli bychom namítnout, že čeština je v tomto stejná, a vlastně kterýkoliv jazyk je v tomto stejný, ale japonština toto umění zavádí na jinou úroveň.

Vzhledem k situaci a k faktu, že jsme v Japonsku žili, přijal jsem to tak, že se japonštinu prostě musím naučit, a tak jsem se ji naučil. Vlastní iniciativu jsem k tomu nikdy neměl, proto jsem ji nikdy za koníčka nepovažoval. Nicméně, později jsem poznal její krásu a byl jsem za tuto možnost naučit se japonštinu přímo v Japonsku velmi vděčný. Vnímám ji jako svůj plnohodnotný druhý jazyk, druhou mateřštinu. A druhý jen kvůli tomu, že jsem se narodil zde, v České republice. Japonsko ale považuji za svůj druhý domov.