Milan Řezník
Když se ohlédnu zpátky do doby, kdy jsem začínal s učením, pamatuji si pouze dva momenty, které by bylo možné nazvat „cestou“ k učení. Pomyšlení na konci prvního roku na základní školy, že by bylo moc fajn dostávat také tolik bonboniér, a překvapení, když má oblíbená dějepisářka v hodině popisovala, jak funguje a jak je ve válce používán plamenomet (tehdy jsem se rozhodl pro svůj druhý obor na PdF). Krom těchto dvou bonmotů se asi dá říct pouze, že jsem se k učení dostal kvůli své vrozené touze poučovat.
Když se zamyslím nad nějakými metodickými radami, které jsem v životě ohledně učení dostal, nemyslím si, že bych je někdy poslouchal, dokud jsem si je sám nevyzkoušel. Nakonec, ani u svého současného stylu učení jsem nevěřil, že by mohl fungovat v praxi, dokud jsem jej na vlastní oči neviděl a nepoužil jej. Kdybych si ovšem musel vybrat jednu radu, kterou jsem kdy dostal, asi by to byla skutečnost, že vyučovaná látka je méně důležitá než samotný proces učení.
V ideální hodině cizího jazyka by mělo být, dle mého názoru, naprosté minimum ticha. Cílový jazyk by měl znít téměř neustále. Lektor by se měl snažit vyhýbat přinášení pseudo-zajímavých učebnicových témat, ale neustále popichovat studenty pro ně důležitými i potenciálně kontroverzními tématy. Tak je může zapojit do hodiny, kde jazyk využívají aktivně a v jeho přirozené podobě.
Kromě učení mě nejvíc nabíjí šum dobré konverzace. Proto také podporuji šum ve třídě, vrací se mi díky němu energie vložena do příprav. Pokud tuto možnost nemám, přichází na řadu hudba a dobrá kniha, případně si konverzaci poskytnu sám – mluvit sám se sebou (nejen) v cílovém jazyce doporučuji všem studentům.
Bohužel se zatím nemohu pochlubit mnoha navštívenými zeměmi (navštívil jsem jen Rakousko a Německo), nicméně obě tyto země byly velmi zajímavé a rád bych se do nich podíval znovu. Do budoucna mě velmi láká např. Itálie.
