Šárka Králová
Jazykům se věnuji už od střední školy, po dostudování gymnázia jsem se, ze zdravotních důvodů, bohužel nemohla věnovat tomu, čemu jsem chtěla, a tak jsem hledala jiné zaměření. Jazyky mne vždy bavily, proto byla angličtina logickou volbou. Nejvíce mě na nich baví ta možnost komunikace s lidmi, kteří nemluví česky a také skutečnost, že se mohu domluvit (relativně) s kýmkoli na světě. Dozvím se tak více o různých zemích a kulturách po celém světě. Znalost jazyka dává člověku svým způsobem svobodu vydat se kamkoliv a vědět, že se „neztratí“.
Majitelé jazykové školy, pro které jsem učila, se rozhodli po dvou letech provozování jazykovou školu uzavřít a dali mi nabídku ji odkoupit. A tak jsem se vrhla do podnikání. Současně s náborem nových studentů jsem v září skládala státní zkoušky. O to náročnější mé začátky byly. Koupí jazykové školy jsem se finančně zavázala, byla jsem sama mimo domov a začínala jsem podnikat – o čemž jsem toho samozřejmě moc nevěděla. Pracovala jsem okolo 16 hodin denně, vedla jsem školu, zajišťovala práci lektorům a k tomu jsem se učila. Bylo to náročné, ale velmi poučné. Po návratu zpět na Moravu jsem věděla, že chci mít rodinu, proto jsem jazykovku už znovu nerozjížděla a rozhodla se zůstat jen „lektorem“.
V Lingvě pracuji už 18 let a ani nevím, jak rychle to uteklo. Když porovnám zkušenosti z jiných jazykových škol, nejvíce mám na téhle ráda to, že se stará o další rozvoj svých lektorů. To je pro mě velmi důležité. Pořádáme workshopy, což ne každá jazyková škola dělá, protože chceme, aby se naši lektoři stále zlepšovali. Tento přístup mi velmi vyhovuje, protože věřím, že se máme učit novým věcem celý život. Díky Lingvě jsem také dostala úžasnou příležitost stát se examinátorem Cambridge Exams, což je pro mne záležitost prestiže a velice si toho cením. Když jsem kdysi sama skládala cambridgeské zkoušky, nikdy by mne nenapadlo, že jednou budu sedět na druhé straně stolu.
V Lingvě pracuji hodně s dětmi, jelikož jsem lektorkou Helen Doron, což je metoda výuky pro děti již od 3 měsíců věku, ale u nás v Čechách většinou začínáme s ročními dětmi. Mé nejmenší děti mají cca 1,5 roku. Učit děti všeobecně je velká výzva. Do hodin s dětmi není možné jít nepřipraven, protože jejich hodiny letí jako uragán, ale já si ten uragán neskutečně užívám. Děti do sebe nasávají informace jako houba, jejich dětský mozek totiž přijímá nový jazyk jinak než dospělý a tomu je potřeba přizpůsobit aktivity, které se musí střídat poměrně rychle, aby děti neztratily pozornost, motivaci a zájem. O to náročnější ta příprava je. Vždy vytváříme spoustu pomůcek („props“), což zabere velmi mnoho času. Připravit si pro děti 45minutovou hodinu, která bude opravdu „wow“, může znamenat třeba 2 hodiny příprav. Úžasné na tom ale je, že pokud jim něco nevyhovuje, dají to okamžitě najevo. V hodinách máme hodně kinetických aktivit, děti milují hodiny, ve kterých jíme, což je velmi často. Rozvíjíme nejen jazykové dovednosti dětí, ale celkově jejich přístup k sobě samotným, k životu. Naše hodiny jsou pozitivní, děti neslyší slovo „ne“ nebo „to je špatně“ a z toho vychází snad nejdůležitější motto, které si mají děti odnést – „Yes, I can“ – „Ano, můžu.“ – Cokoliv, co budu ve svém životě chtít dělat, mám možnost „jít do toho“.
Co na práci s dětmi ale miluji nejvíce, je fakt, že si neustále hrajeme. Děti se angličtině učí tak, jako se učíme rodný jazyk, takže se snažíme co nejvíce se přiblížit reálnému světu. I tyto hodiny pro nejmenší jsou celé vedeny anglicky (nesmí zaznít ani slovo v jiném jazyce) a děti (i ty malé) jsou schopné se bez problému přepnout do jiného jazyka a nečiní jim problém v tomto jazyce fungovat. Vysvětlit dětem gramatiku anglicky je naprosto bezproblémová záležitost, což ovšem neplatí vždy u dospělých, kteří už nejsou tak bezprostřední a někdy se více bojí přepnout na jiný jazyk a zapomenout na češtinu. Díky práci s dětmi jsem se vrátila k hravosti, k přímočarému, dětskému pohledu na svět a naučila jsem se být mnohem kreativnější i v hodinách s dospělými. Děti jsou pro mne mými učiteli. Díky průpravě z Helen Doron se snažím, abychom si i s dospěláky v hodinách hráli, a to je pak velké ocenění. S námi dospělými už si totiž nikdo nehraje a pokud do takové hodiny přinesu zábavnou aktivitu, dospěláci jsou velmi nadšení. Což pak zpětně těší i mně.
