Simona Škurková
S partnerem jsme oba hodně akční, neradi sedíme doma, rádi chodíme na čerstvý vzduch a baví nás, když se něco děje – z toho vyplývá, že doma neposedíme, protože to bychom se asi zabili. Při cestách jsem se alespoň o život nikdy bát nemusela, ačkoli trochu nebezpečných nebo až moc adrenalinových situací už pár bylo. Zhruba před půl rokem jsme se slaňovali na Speleoferratě, což je ferrata, kde se slaňujete do temného úzkého prostoru v jeskyni. To bylo velmi… zajímavé. Mnohem temnější a užší než jsem čekala z popisů a recenzí ostatních, ale nemůžu říct, že bych se vysloveně bála, byl to spíš takový příjemný adrenalin.
Na druhou stranu situace, která tedy opravdu byla nepříjemná, tak to bylo, když jsme byli jeden den v Dillí v Indii a tam jsem se vyloženě necítila dobře, protože to město je hodně přeplněné, na každém centimetru na vás křičí děti, lidé žebrají, neustále máte nutkavý pocit, že vás někdo chce okrást, bojíte se vyndat mobil, peněženku… To bylo asi nejdrsnější setkání s realitou – já samozřejmě vím, jak to v Indii vypadá, čekala jsem, že to nebudou jen ty krásné chrámy a takové ty věci, co se ukazují na pohledech, ale tohle byl prostě asi nejnepříjemnější pocit, který jsem kdy při cestování zažila.
Při putování po Novém Zélandu je v některých oblastech ještě možné slyšet místní mluvit jejich původním jazykem (pozn: maorština), nicméně je už dost smíšený s angličtinou, protože mladší generace už ho samozřejmě tolik nepoužívají, místo něj používají spoustu anglicismů, takže chvílemi máte pocit, že jim trochu rozumíte… i když moc ne. To v Nepálu jsme nerozuměli ani slovu, nepodařilo se mi ani rozeznat jednotlivá slova od sebe, takže mi to přišlo ještě zajímavější. Nepálština je podobná indickým dialektům, ale nemyslím, že je laik dokáže od sebe rozeznat.
Lidé jako já, postižení svým lingvistickým vzděláním, se občas dostanou do problémů, protože si myslí, že na každého můžou mluvit v komplikovaných anglických větách. Jednou jsem nás díky tomu připravila o večeři, a to když jsme právě v Nepálu na treku, kde místní většinou umí akorát deset slovíček, přišli na ubytování, požádali jsme o pokoj, to proběhlo v pohodě, a chtěli jsme si dát něco k jídlu – malého, abychom se pak mohli ještě projít. Takže jsem té paní šla říct, že bychom si dali oba polévku a večeři si dáme potom.
Paní rozuměla jen „potom“ z celých těch tří vět, takže jsme žádnou večeři nedostali a po hodině čekání (protože tam je pomalý servis docela běžný) nám to bylo divné, tak se partner šel zeptat a paní vůbec nechápala, proč bychom chtěli jíst, když jsme říkali potom. To ani nebylo kulturní odlišností, ale proto, že člověk si ne vždycky uvědomí, že každý nemluví anglicky na úrovni C1-C2.
Myslím, že kromě studia jazyků by se všem lidem na světě hodilo studovat především slušné chování, protože v některých zemích se to úplně nenosí. Někde jsem naopak třeba byla zase překvapená, jak slušně se lidi k sobě chovají, například ve střední Americe. Člověk se tam ztratí, moc nerozumí a vždycky ho někam pošlou. Neříkám, že vždycky dobře, ale snaží se. Takže slušným chováním bych asi začala. A kromě jazyků… někdy by se hodilo umět se vyhrabat z laviny, ale to, hádám, většina lidí nevyužije.
