Zuzana Mičková
Pocházím z Krnova a určitě bych všem doporučila navštívit Šelenburk, což je zřícenina hradu z nějakého třináctého, nebo čtrnáctého století, která je na jednom z nejvyšších vrcholů v Krnově. Kdysi sloužil jako bašta na ochranu Krnova a potom, to je zajímavé – jak začaly postupně ty tvrze upadat, atd., tak kameny z toho hradu (proto je to zřícenina) použili na cestu, která vede do Krnova. Ta je dnes ale překrytá betonem, takže to už vůbec nejde vidět, že tam ty kameny jsou. Ale je to opravdu krásné místo, protože je nejenom na kopečku, ale i na okraji Krnova ještě ke všemu je to tak vysoko, že vidíte i Polsko. Je tam klid, nádherný výhled a dýchá to takovou tou historickou atmosférou. Když jsem byla… mladší, chtěla jsem říct malá, ale mladší, tak jsem tam často jezdila na kole se projet a na internetu jsou záznamy toho, jak to kdysi vypadalo, kde co bylo, půdorysy… a já jsem si tam vždycky ty mapy s sebou brala a chodila jsem potom po té zřícenině a hledala jsem, co kde bylo. Kde byla kuchyň, kde byl rytířský sál, kde třeba spalo služebnictvo… a to mi přijde hrozně zajímavé, už proto, že v těch nižších prostorách, kde bývala třeba zrovna kuchyň, tak to je teď zasypané kameny, z velké části. Takže už jsou vidět jen obrysy dveří. Líbí se mi i to, že u té tvrze jsou k vidění palisády, kamenné pilíře padacího mostu, nebo potom strážní věže – i když tam už dnes nestojí, pořád tam jsou základy. Když jdete kolem, ještě tam najdete zbytky střílen.
Kdysi jsem učila jednu skupinku, kde se mi sešlo šest lidí, z toho pět bylo úplně nejníže postavených zaměstnanců té firmy a měli u sebe tu nejvyšší, která jim šéfovala. A paní celou dobu měla pocit, že všechno se musí řídit podle ní, že ona je tam ten šéf. Je ale pravda, že moc často do těch hodin nechodila, třeba jednou za tři týdny, ale pamatuju si, kdy přišla naposledy. Byla to hodina, kdy já jela se studenty dál, atd., a ona najednou řekla: „Stop! A já teď chci, abyste mi vysvětlila všechno, co jste za ty dva týdny, co jsem tady nebyla, udělala.“ A byla hodně taková… direktivní. Já jsem si říkala: „Ty jo, ale… to mi přijde hrozně nefér.“ V tu dobu jsem byla ještě hodně neprůbojná, ale tohle se mi prostě nelíbilo, tak jsem sebrala všechny síly a řekla jí, ať se nezlobí, ale bohužel jí v tomhle v žádném případě nevyhovím. Načež paní se naštvala, odešla z hodiny a pak už jsem o ní v životě neslyšela. Respektive, slyšela jsem příběhy, že si na mne stěžovala u vedení, ale nikdy se to ke mně nedostalo oficiálně, takže hádám, že to asi vedení smetlo ze stolu. A od té doby mi tam z té skupiny chodili úplně všichni.
Každý začínající učitel by měl vědět, že se nemá nechat svými studenty vystresovat. A určitě by mi v začátcích bývalo pomohlo metodické zaškolení, které já tehdy vůbec neměla. Aby mi někdo ukázal, že nemusím vždycky na sto procent splnit to, co si student řekne, pokud to nedává smysl. Tím myslím, že když například nerozumí poslechu a chce si projít přepis slovo od slova a celý si ho přeložit. To si myslím, že je zbytečné, protože poslech není o tom, aby rozuměl každému slovu úplně přesně do češtiny, ale aby si ten celkový význam dokázal naposlouchat – pustit si to třeba pětkrát, šestkrát dokola, to je jedno. Jsou to takové ty věci, na které si přijdete postupem času.
