Ivana Olivová
Psal se rok 1991 když jsem znovu začínala s angličtinou, a to v čerstvě založené škole Lingua Centrum. Já jsem jeden z pamětníků, kterého ještě učil i pan Pospíšil (pozn. majitel). Byl veliká autorita už tenkrát, a to je to třicet let zpátky. Pro nás, všechny ty původní studenty, nebyla jiná škola, neexistovala jiná škola než Lingua Centrum v Olomouci. Nevím, jestli už tou dobou existovaly i nějaké školy, řekla bych, že byl první a rozhodně dlouho jediný v regionu. Pan Pospíšil prostě jako první přitáhl nějaké studenty, kteří na nás rovnou začali mluvit anglicky. Ty brďo, to byl šok. Pro všechny to tehdy bylo úplně nové, protože angličtinu jsme měli někde na gymplu a najednou jsme získali tu možnost učit se s rodilým mluvčím. To byl nevídaný jev, Američan – Steve – student lékařské fakulty, a my jsme z něj byli úplně všichni hotoví, po školních „Mr. and Mrs. Smith“ tu byl A-m-e-r-i-č-a-n. Naučil mě mít rád Simona a Garfunkla, protože byl jejich velkým příznivcem a my jsme se učili angličtinu i na tom, že jsme překládali jejich texty. Učili jsme se slovíčka, která opravdu byla využitelná. Pro nás úkaz a učení nás s ním neskutečně chytlo.
Co vnímám jako největší problém nás Čechů je to, co cizinci nemají. Nebojí se mluvit. Je jedno, jestli to řeknou dobře, nebo špatně, oni to prostě řeknou a jdou do rizika. To je silný rozdíl, který mě hodně dlouho překvapoval. Naše školství nás naučilo, že dostaneš pětku, když nebudeš odpovídat správně. To znamená, že nás to blokuje a raději se stahujeme. A myslím, že tohle nás hendikepuje celou dobu hodně. Ne už tolik mladou generaci, ale moji generaci padesátníků určitě. Dokud si neposkládáme úplně precizně věty gramaticky v hlavě, tak to nevyslovíme, do toho rizika jednoduše nejdeme. Dostali bychom pomyslnou pětku. V tom se na nás školský systém podepsal hodně. A je to mýtus. Osobně jsem tento pocit dlouho odbourávala. A je dobře ho odbourat, jednoduše do toho jít a ono to nějak dopadne. A světe div se, oni vám cizinci rozumějí, poradí vám, a navíc vás ocení, jak dobře jazyk umíte. Což vám dodává další a další odvahu mluvit. A to je ono. Stejně než to, co řeknete, je často důležitější ten pocit, který tím vyvoláte.
Nejužitečnější rada, kterou jsem kdy dostala, a které se držím celý život – moje babička vždycky říkala, ať neříkám nic, za čím si nestojím, a ať nelžu. A to pro mě přeneseně znamená, že tak, jak myslím, tak i mluvím, a jak mluvím, tak jednám. Po dědečkovi jsem Srbka a ten se zase řídil tím, že člověk má jednat tak, aby se večer mohl podívat do zrcadla a nemusel uhnout očima. To jsou vlastně dvě hlavní zásady, které přecházejí v naší rodině po generace.
