Lenka Dušánková

Studovat na Slovensko jsem šla kvůli oboru, poněvadž tam byla kynologie vedená na veterině. Asi rok nato se otevřela i v Česku, ale na České zemědělské univerzitě a my jsme měli opravdu čistě tři roky pouze psa. Od pitvání, anatomie, fyziologie…, kdežto v Česku to šlo cestou „tady máš hospodářský dobytek a k tomu máš psa“, takže si myslím, že mi to dalo víc. Všichni vědí, že já jsem tu školu šla studovat kvůli svému koníčku, ne kvůli nějakému uplatnění v zaměstnání. Vzhledem k tomu, že moje generace ještě pamatuje Československo a slovenskou televizi, jsem se slovenštinou problém neměla. Někdy bylo potřeba být „dvojjazyčná“, protože někteří Slováci měli problém s češtinou, ale jinak si to nemůžu vynachválit. U zkoušek jsme češtinu používat mohli, i když ze začátku jsem byla taková plachá, takže jsem měla tendence hodně tam tlačit tu slovenštinu, protože mi to připadalo hloupé, ale časem jsme si na sebe všichni zvykli. A je pravda, že tam bylo i docela hodně veterinárních studentů – Čechů, protože v Brně je docela přetlak, takže spousta Čechů chodí na veterinu na Slovensko, protože je to tam pro ně dostupnější.

Řízení kynologického klubu a pobočky jazykové školy si je docela podobné, hlavně ta legislativní stránka a administrativa. Možná víc v té spolkové činnosti je předpoklad, že ti lidé to dělají, protože to chtějí dělat, jsou tam dobrovolně. Ve škole narážím na to, že – člověk by řekl, všem jde o to samé, studovat jazyk, ale není to úplně pravda, někdo to má prostě nařízeno, ale jinak… jestli jedeš v době dovolené na cvičák, protože ho vykradli, nebo do Lingvy, protože prasknul vodovod, je úplně jedno.

Pokud dítě vyrůstá se zvířaty, myslím, že je to dobré například pro jeho sociální chování. I vůči dospělým, že má nebo by mělo mít nějaký pocit zodpovědnosti. Ale je dítě vyrůstající v domácnosti se zvířaty a dítě vyrůstající v domácnosti se zvířaty. Vidím rozdíl i mezi svými dětmi, kdy jedno je zapálené do kynologie, a ano, chce papouška… ale dát tomu papouškovi nažrat? To už jako… Potřebuje spíš takovou tu interakci. Prostě ten pes tě… on tedy ani ten pták tě nenechá, on si taky umí říct, ale to se tak nějak upozaďuje. A syn, ten je zase takový pečovatel, ale po těch zvířatech nic nechce, takže k nim má úplně jiný vztah. Není tam to zapálení, ale zase on udělá tu „špinavou“ práci sám a dobrovolněji, než to druhé dítě. Každopádně, určitě to děti učí pocitu zodpovědnosti – a že jí neutečou. To dítě je pak i více empatické. Učí to takové to rozpoznání nálady. Musí to ale vycházet od těch dětí. Pokud bude dítě žít se zvířaty, protože rodiče mají rádi zvířata, ale to děcko k tomu nemá žádný vztah, tak si myslím, že tím životem se zvířetem bude jen tak proplouvat. Je hrozně důležité to dětem neznechutit – jakoukoliv péči o zvířata. Ano, je to povinnost, ale musí to být povinnost založená na něčem. U nás to vždycky fungovalo tak, že zvíře si musíš zasloužit.