Olga Hulinková

Na Novém Zélandu jsem strávila téměř rok. Celá tahle životní etapa okolo Zélandu byla velká škola života stylem pokus-omyl-náhoda. V době, kdy jsme se já i kamarádka Eva potýkaly s různými většími i menšími problémy, přišla Eva s  nápadem odjet pryč, spálit pár mostů, odpočinout si a načerpat novou energii. A když už odjet, tak rovnou na konec světa do Země velkého bílého oblaku, jak zní druhý název v maorštině, v jazyce původních obyvatel pocházejících z Polynésie. Nechtěly jsme jen jet na dovolenou, chtěly jsme žít chvíli jinde, zažít nová dobrodružství, poznat něco jiného.

Nový Zéland je opravdu konec světa, všechno tam funguje úplně obráceně. Zapomeňte na to, co znáte, tam se naučíte všechno znovu a dle mého názoru lépe. Tím, že jsou Zélanďané de facto odříznutí od světa, dělají si věci po svém a hlavně tak, aby to vyhovovalo jim a ne nějaké vyšší moci unijních státních spolků. Obyvatelé si na nic nestěžují a jsou zvyklí dělat věci a chovat se tak, jak to chtějí od druhých k sobě. Nespěchají, ani to tam nemá cenu. Pokud vynecháme velká města, pak dojezd z domu do nejbližšího supermarketu může být i několik desítek kilometrů. Lidé si věří a pomáhají si. Pokaždé, když zastavíte autem na silnici, kde to není úplně běžné, zastaví vedle vás člověk a zeptá se, jestli nemáte trable s autem. Je naprosto běžné, že rodiče pošlou děti do školy, odjedou do práce a všechny dveře pouze zabouchnou nebo dokonce nechají otevřená okna i garáže. Auta před supermarketem zamykají jenom cizinci. U zemědělců si můžete koupit jejich produkci ve speciálním stánku. Vezmete si pytlík s rajčaty a hodíte do kasičky peníze. Nikdo nic nehlídá, nepočítá. Jsou to opravdoví pohodáři.

Nicméně, všechno pozitivní má i své stinné stránky. Život na Zélandu, o dovolené nemluvě, není levná záležitost. Zvlášť, když ještě pořád platíte penězi, vydělanými v ČR. Plán byl koupit co nejrychleji auto a vyrazit na cestu. Díky Working Holiday Visa jsme mohly cestovat i pracovat. Bydlet v autě, měsíc cestovat a měsíc pracovat, zkrátka mít se hrozně fajn a užívat si nejúžasnější životní etapu. Takový byl plán. Po dvou týdnech jsem za rezervní peníze málem kupovala letenku domu. I když jsme se s Evou tehdy znaly už 10 let, ukázalo se, že nikdy nikoho opravdu neznáte, dokud s ním nezačnete žít. Byly jsme spolu 24/7 a zjistily jsme, že máme poněkud rozdílné vize a zvyky. Po dvou a půl měsících jsme se rozhodly, že se rozdělíme. Koupila jsem si nové auto a obě jsme odjely za vlastním dobrodružstvím.

Bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsme mohly udělat. Cestovala jsem si vlastním tempem, kam jsem chtěla. Spala jsem, kde jsem chtěla, vařila jsem si, až když jsem měla hlad a když moc foukalo, tak jsem hold jedla jen chleba a ovoce. Viděla jsem pro mě největší přírodní diverzitu, kdy se na 50 kilometrech vystřídaly zelené pastviny, suchá vřesoviště, jehličnaté lesy, poušť i tropický prales. Nad hlavou mi létali albatrosi, na pláži na kamenech se vedle mě vyhřívali tuleni a lachtani, podél silnic pobíhali ptáci, kteří nikdy nevzlétli, jen splašeně sprintovali. Najela jsem tisíce kilometrů, potkala spoustu zajímavých lidí, bydlela jsem s Češkou Petrou, která už je po 20 letech zélandskou občankou a se kterou si dodnes pravidelně voláme. A ačkoliv mě mé novozélandské dobrodružství hodně naučilo o sobě samé, o tom jak žít a že stačí málo ke spokojenému životu, už bych se na další takovou dlouhou cestu nevydala. Jsem patriot a mám ráda stabilitu a jistoty, nic by mě nedrželo takhle daleko v cizině.