Pavel Pospíšil

Začátky Lingua Centrum byly vzrušující, idealistické, nepředvídatelné a neopakovatelné. Ta spousta let s sebou přinesla i spoustu historek. Vzpomínám si na lektora M., který byl výborný učitel, ale o to větší bordelář v administrativě. Nikdy neodevzdal výkaz odučených hodin včas a správně vyplněný, zapomínal křídu, apod. Když se odstěhoval z Olomouce, založil si vlastní jazykovou školu. Potkal jsem ho asi po půl roce a povídám: „Tak co, jak ti to jde?“ „Ale to víš, samý rozčilování s lektory, pořád něco zapomínají, nikdo neodevzdá výkaz včas a v pořádku, prostě hrůza, bordeláři jsou to“.

Některé věci vznikly náhodou, včetně našeho firemního „maskota“ Dorotky. V roce 2000, při tvorbě nového designu, jsme chtěli na plakát živou fotografii. Původně měla být na plakátu moje dcera Kristýna, jenže zrovna onemocněla, když se mělo fotit. Zaskočila tedy dcera grafika – Dorotka.

Na jazycích mne nejvíc baví, že to nejsou matematicko-fyzikální tabulky, a proto vás má vždy co překvapit. Pamatuji si, jak jsem si jednou v Londýně, coby mladý „nadupaný“ angličtinář, kupoval lístek do Torquay … a málem jsem jel do Turkey. Jazyk také vyžaduje stálou péči. Ten můj ji rozhodně nedostává dost. Řečeno sportovní termionologií: „můj jazyk je stále pomalejší a už toho ani tolik neuběhne“. Zkrátka desítky let manažování a jsi „bývalý“ angličtinář.