Dana Štefková
Cizí jazyky jsou pro mne vždy víc než jen řeč. Skrz češtinu vnímám své emoce, svou kulturu, své okolí a svět. Angličtina je zase prostředkem k životnímu stylu, který zahrnuje cestování, život v zahraničí, svobodu, kvalitní informace a zajímavou práci. Znamená rozšířené možnosti v jakékoliv pro mne důležité oblasti mého života. Poslední dobou je to hodně spjaté s internetem, ale platilo to asi ještě víc i v době předinternetové. S italštinou, kterou se teď učím, je to podobné: baví mne, že můžu jet do Itálie a komunikovat rovnou, i na venkově, rozumím názvům jídel, skrz jazyk poznávám lépe zemi a mám blíž k jejím obyvatelům, sleduji více jejich filmy a knihy. Budu asi znít jako Komenský, ale pro mne je tedy každý jazyk brána do jiného světa, lingvistického i kulturního, který nesmírně obohacuje.
Procestovala jsem již spoustu míst a všude, kde jsem byla, jsem byla ráda. Turistika a dlouhodobý pobyt jsou pro mne dvě úplně jiné věci. Z delších pobytů jsem si vždy dovezla cenné zkušenosti, které mě jako člověka posunuly o kus dopředu. V rámci dovolených si většinou dovezu především nekritické nadšení z jakéhokoliv kusu země, kam se podívám.
Dohromady jsem strávila přes 4 roky střídavě v Británii nebo USA. Bylo to celkem 5 různých pobytů ve 4 různých životních etapách, takže jsem si z každého odnesla něco jiného. V roce 2000 jsem se ocitla na Cape Code v Massachusetts a byla tam trochu jak Alenka v říši divů. Nikomu jsem zkraje moc nerozuměla a nikdo nerozuměl mně a bylo to poprvé, co jsem se ocitla úplně sama daleko v zahraničí a musela se o sebe postarat. Poprvé jsem tam také nahlédla do toho, jak funguje americká rodina a společnost. Po skončení práce jsme s kamarádem objeli velký kus USA a od té doby mám ráda jejich národní parky a přírodu. Když to život umožní, ráda si do budoucna ještě s rodinou někde delší dobu pobudu, ale konkrétně nic neplánuji, jsem spokojená doma. Turisticky je mojí „dream destination“ Patagonie, Havaj, Nový Zéland nebo Keňa – příroda na těchto místech je úžasná.
O dva roky později jsem strávila rok jako au-pair v Lincolnshire v Anglii, a to už bylo výrazně odlišné. Poprvé jsem si zkusila, co obnáší mít na starosti domácnost, dvě malé děti a psa. Pro studentku žijící typickým stylem „přednáška – kolej – hospoda – taneční klub – filmový klub“, to byl lehký šok. Postupně jsem se to ale naučila, stejně jako řídit auto, rozumět místnímu i severskému dialektu a nakonec jsem si našla i práci jako pečovatelka o seniory. Dohromady mi to pomohlo trochu dospět.
Kromě toho jsem si odsud dovezla i velkou slabost pro Wales, která se později ještě prohloubila, když jsme se přestěhovali do Londýna kvůli manželově práci. Tehdy už jsem ale měla vlastní malé miminko, a musím říct, že kvůli tomu byl pro mne tento pobyt nejtěžší. Naučil mě, jak důležitý je kontakt s rodinou a pevné přátelství blízkých duší. Navázala jsem tam krásné celoživotní přátelství (ale to i na pobytech před a potom), díky čemuž máme kamarády po celém světě, za kterými rádi jezdíme. Zároveň jsem si tam i v USA uvědomila výhody života v Česku – bezplatný výborný zdravotní a solidní školní systém, stejně jako podpora v prvních letech mateřství – to v Anglii ani v USA v takovém rozsahu vůbec není, ačkoliv my to tady vnímáme jako samozřejmost.
K učení mě přivedla Lenka Petersonová. To bylo moje dětské alter ego, které opakovaně a při každé příležitosti páchalo povolání učitelky na mých sourozencích, sestřenicích a kamarádkách, popř. se proměňovalo ve zlobivého žáka. Vlastnila jsem i několik skutečných učitelských zápisníků (to se tehdy prodávalo) a psala si do nich známky. U mne je tedy učitelství skutečně diagnóza, nemá cenu chodit kolem horké kaše.
Těm úplně začínajícím lektorům dávám radu, že naučit se pořádně učit trvá roky. Ne, abych je odradila, ale aby přijali fakt, že i za rok nebo za dva bude stále ještě hodně co zlepšovat a je to tak normální. Obecně se ale mé rady asi mění s rostoucí zkušeností. Věřím, že by student měl především ze svého učitele cítit zájem a energii. Zájem o svůj pokrok, pozitivní motivaci, o to udělat hodinu pro něj co nejzajímavější a přínosnou, aby se na ni těšil. Jakmile toto jako učitel do kurzu nevkládáte, je skoro jedno, jak dobrou přípravu nebo jazykové schopnosti máte, výstup z kurzu bude přinejmenším nejistý. Ale je to určitě i vzájemné. Učitel by měl nabízet a inspirovat, student zase přijímat spoluodpovědnost za své studium a respektovat dohody spolupráce, jejichž užitečnosti rozumí. Pokud výuku „táhnou“ obě strany, pak kurzy většinou fungují skvěle a dlouhodobě. Každý učitel se ale i tak musí stále učit a vyvíjet. Bod, ve kterém by si mohl říci, že už vše umí, v dnešní době neexistuje v žádném povolání, ani v tom našem.