Lada Homolová
Být autorkou Humans of Lingua Centrum je zajímavé, ale líbí se mi všechny verze tohoto projektu. Myslím, že jako první jsem viděla Humans of New York, pak jednu z českých verzí – Humans of Prague – a vždycky jsem si říkala, jestli je to náhoda, že si pokaždé vyhlédnou tak fascinujícího člověka, nebo jen autoři ví, jak se zeptat. Poté, co jsme projekt začali dělat i u nás, si troufám tvrdit, že je to kombinace obojího. A sama jsem někdy překvapená, co se dozvím – byť jsou to třeba lidé, které už jsem dobře znala z dřívějška – protože se při povídání otevřou tak, že narazíme na něco, co bych do nich vůbec neřekla. To se mi na tom líbí nejvíc.
Kolik mám doma zvířat? To je dobrá otázka, levatky (vodní šneky) nemám spočítané, takže přesné číslo neznám. Vlastně ani u koček si teď nejsem jistá, momentálně mám dvě a zřejmě jsme v očekávání, takže i přesný počet koček v domácnosti se teprve dozvíme. Každopádně, k tomu mám šest afrických šneků, dvě betty a dvě paví očka – přičemž akvária by snesla i víc. Počet zvířat v mé domácnosti je ale i tak vysoký a omezuje mě prakticky jenom velikost bytu. Kdybych měla možnost venkovního výběhu, tak to určitě není finální počet ani zvířat ani druhů. Doufám, že jednou se dopracuju na mini zoo, ale ještě tam nejsem. Pořád je co vylepšovat.
Kdybych měla bydlet jinde než v Praze, byl by to rozhodně Londýn, protože tam jsem se chtěla přestěhovat už odmalička, kdy jsem začala číst Enid Blyton, což je stará, teď již dlouho nežijící britská spisovatelka. Pak jsem se přesunula k Harrymu Potterovi, Pánu prstenů a z toho všeho jsem získala pocit, že je Británie nějaké magické království, kde lidé prožívají jedno dobrodružství za druhým. Tahle představa mi v hlavě utkvěla, a i když jsem od té doby v Británii mnohokrát byla, se spoustou věcí teď třeba nesouhlasím (politicky či jinak), taková ta láska k anglické kultuře a hlavně Londýnu mi zůstala. Mám z něj pocit stejně jako z Prahy, že je to město, kde by člověk mohl žít celý život a pořád by měl co prozkoumávat. Zároveň se mi moc líbí kombinace starých památek, moderních budov a zeleně, kde žijí zvířata. Myšlenku na život v Londýně jsem nikdy úplně neopustila.
Otázku o smrti jsem jako jedinou čekala, na YouTube sleduji videa s touto tématikou ze dvou důvodů. Spoustě lidí připadá divné si něco takového vůbec vyhledat, ale ono je to trochu jinak, smrt si vyhledává nás, není to nic morbidního, je to prostě realita, které se nikdo z nás nevyhne. Zároveň jsme od smrti v dnešní době hrozně odtrženi. Třeba moje babička, když jsem byla malá, mi vyprávěla o své babičce. Ta umřela doma, kde zůstala až do pohřbu, měli rakev v obýváku, rodina i sousedé se přišli rozloučit a večer se pokoj zamknul. A to jim přišlo zcela normální. Mně, o dvě generace později, to připadalo strašně divné, moje jediná zkušenost se smrtí byla z amerických filmů a hororů obecně, kde jsou mrtví zobrazováni jako něco strašidelného, nebezpečného – zombie, atp. A ne že je to milovaný člověk, kterého vám dnes někdo cizí zabalí do pytle a odveze, než vůbec tělo vychladne. Tahle odtrženost od reality nám podle mě ubližuje psychologicky a je pak těžší se s odchodem dotyčného vyrovnat. Zároveň mám blíž spíše k východním filozofiím. Když si člověk uvědomuje, že je smrtelný, tak si víc váží každého okamžiku, i když to zní jako klišé, a nic neodkládá, neztrácí čas a žije méně zbytečně. To mi velmi pomáhá. Navíc vzhledem k tomu, že chovám mnoho zvířat a nejsou to zrovna želvy, tak je pro mě smrt realitou, zvířata prostě žijí kratší dobu než my, takže jsem díky tomu smrti a celému koloběhu života blíž, než lidé, co je nechovají, nebo nepracují v oborech, kde se s takovými věcmi běžně setkávají. Smrt lidi nemusí vyloženě děsit, strachu se sice nelze zcela zbavit, ale dá se s ním pracovat a pozitivně ho zužitkovat.
