Stanislav Talla

Hovořím celkem 6 světovými jazyky, nicméně odpověď trošku více rozvedu, aby to nevypadalo, že se moc chlubím. Výborně se domluvím anglicky a německy. To jsou jazyky, které jsem studoval na vysoké škole. Jsem však z generace, která se povinně na základní škole učila ruštinu. Ruštinou jsem schopen se dodnes domluvit. Po Sametové revoluci se rychle přecházelo na jiné cizí jazyky, de facto bez možnosti libovolného výběru, a to byl můj první kontakt s němčinou. Ta se mi zalíbila a celkem snadno jsem si ji osvojoval. Na střední škole k němčině přibyla angličtina a její atraktivita a snadnost a rychlý pokrok přispěly k tomu, že jsem prakticky již od 1. ročníku věděl, že chci v budoucnu studovat jazyky. V té době mě v mém rozhodnutí podporovali také rodiče a pořídili satelitní televizi a já tak měl možnost aktivně sledovat pořady v anglickém a německém jazyce. A jelikož byly k dispozici na satelitní televizi i francouzské programy, už byl jen krůček k rozvíjení mého zájmu o francouzštinu. V té době vznikla Evropská škola korespondenčních kurzů, která umožňovala studium cizího jazyka tzv. distanční metodou. Ať to zkrátím, studoval jsem takto francouzštinu celkem 6 let a dosáhl úrovně B2. Zhruba ve 3. ročníku Gymnázia jsem začal také se studiem italštiny a chodil jsem na soukromé lekce ke spolužačce, která italsky hovořila. Dodnes italštinu vyučuji. Kromě italštiny ovládám také relativně obstojně španělštinu. Koneckonců mé příjmení pocházející ze španělštiny tomu dává celkem i smysl. Je pravdou, že díky znalosti jednoho románského jazyka jdou ty ostatní velmi snadno.

Vzhledem k tomu, že jsme z otcovy strany taková multikulturní rodina, stalo se také to, že jsem koketoval s řečtinou a to díky tomu, že má teta je původem Řekyně. Řecky se dodnes domluvím zhruba na úrovni A2, jsem schopen řecky cokoliv přečíst a jednoduché věci také napsat. Tím, že žiji v Ostravě a máme to kousek do Polska, se dá říci, že jsem obstojně ovládl i polštinu a nečiní mi problém se v tomto jazyce domluvit. Každopádně bych rád zdůraznil, že ač se to může zdát divné, jsou si vlastně všechny jazyky podobné, minimálně co se morfologie týká a pokud už člověk umí alespoň jeden, ty ostatní se již učí celkem snadno. Tedy na dotaz, který jazyk byl pro mě nejtěžší k naučení, by byla odpověď ten první.

Vyučovat angličtinu a němčinu jsem začal již během studia na gymnáziu. V té době ještě existovaly domy dětí a mládeže, které nabízely po revoluci jazykové kurzy pro děti i dospělé. A já jsem svou lektorskou kariéru zahájil právě tam. Musím ale říci, že jsem vlastně nikdy nechtěl být klasickým učitelem. Pocházím totiž z učitelské rodiny – máma i táta byli učitelé, obě sestřenice jsou učitelky. Na vysoké škole jsem studoval, jak už jsem se zmínil, anglický a německý jazyk, avšak nikoliv filologii jako takovou, ale překladatelství a tlumočnictví. A to mě předurčovalo k tomu, že bych měl v budoucnu převážně překládat a tlumočit. A to se vlastně také stalo. Dodnes aktivně překládám. A mám-li říci, zda mě více baví učení nebo překládání, tak nelze zcela jednoznačně odpovědět. U překládání člověk nemá interakci s jinými lidmi, musí si poradit sám. Výhodou však je, že překlad může dělat v době, která mu vyhovuje. Rád bych vyvrátil domněnku, kterou většina lidí dodnes žije, a sice že když člověk umí cizí jazyk, dokáže přeložit cokoliv. Není to pravda. Já jsem se za dobu, kdy se věnuji překladům, specializoval na oblast práva, marketingu a obecně obchodních vztahů.

Jako lektor působím již řadu let. Jsem společenský člověk a mám rád kolem sebe lidi, což výuka splňuje. Snažím se při výuce neupadnout do stereotypu, což by mohlo mé studenty odradit, a naopak vymýšlím nejrůznější aktivity, aby byla výuka co nejvíce interaktivní a studenti se hodně naučili, ale také pobavili. Tvrdím, že dobrý lektor musí umět udělat i dobrou show. Jsem v tomto smyslu trošku takovým tím „šaškem“, který běhá po učebně, ukazuje na věci, které tam jsou, a živě gestikuluje. Závěrem bych chtěl říci, že jsem vlastně rád, že mohu jak učit, tak překládat a určitě bych ani jednu aktivitu nevyvyšoval nad druhou.  

Perliček z praxe by bylo více, ale na jeden zážitek nikdy nezapomenu. Jedná se o mé první tlumočení. Bylo to v roce 1997 a různou shodou náhod jsem se účastnil cesty do Itálie jako tlumočník delegace zastupitelstva jednoho města. Oni věděli, že hovořím docela slušně italsky, ale díky mezinárodnímu zastoupení na akci měla být jednacím jazykem angličtina. V té jsem byl pro tlumočení samozřejmě kovanější. Nicméně na místě pak došlo k obrovskému vystřízlivění. Představte si velký sál, stovky lidí sedících v hledišti, zástupci takřka všech zemí Evropy. A každý z těch zástupců měl představit svou zemi, respektive město. Všichni, prostě všichni do jednoho, s sebou měli profesionální tlumočníky italštiny, protože angličtina se samozřejmě vůbec nepoužívala. Sakra! A teď si mě představte, jak stojím vedle pana starosty před narvaným sálem a pan starosta zvesela začne: „Je nám velkou ctí zúčastnit se této velkolepé akce ….“ A já, kterého poléval horký pot a studem rudnul a možná i modral, jsem začal tlumočit. No, dopadlo to nakonec dobře, sklidil jsem aplaus, protože zjevně jsem byl nejmladším tlumočníkem a adekvátně situaci z toho vybruslil se ctí.

Cestuji velmi rád a covidová doba, která nám znemožnila volné cestování, je pro mě utrpením. Každopádně, navštívil jsem poměrně dost zemí a každá z nich měla něco do sebe. Tou, kterou jsem byl však za posledních pár let uchvácen nejvíc, bylo Maroko. Maroko není až tak exotická země, ale zato má co nabídnout. Jednak vliv mnoha kultur, který je patrný na každém kroku. Mísí se zde arabská, španělská a francouzská kultura. Dále přírodní rozmanitost – od hor přes poušť až po oceán. V neposlední řadě také gastronomie, která se vyznačuje taktéž mísením nejrůznějších vlivů. Musím přiznat, že lepší pokrmy jsem asi nejedl. Stát na náměstí v Marrákéši a sledovat ten šrumec nebo jen tak sedět v některé z kavárniček, je prostě dechberoucí zážitek! V Maroku jsou dva úřední jazyky, a sice arabština a francouzština, ale není žádným problémem se běžně domluvit anglicky. Věřím, že v dohledné době se situace postupně vrátí do normálu a budeme moci nadále cestovat, jak jsme byli zvyklí.