Dana Štefková

Cizí jazyky jsou pro mne vždy víc než jen řeč. Skrz češtinu vnímám své emoce, svou kulturu, své okolí a svět. Angličtina je zase prostředkem k životnímu stylu, který zahrnuje cestování, život v zahraničí, svobodu, kvalitní informace a zajímavou práci. Znamená rozšířené možnosti v jakékoliv pro mne důležité oblasti mého života. Poslední dobou je to hodně spjaté s internetem, ale platilo to asi ještě víc i v době předinternetové. S italštinou, kterou se teď učím, je to podobné: baví mne, že můžu jet do Itálie a komunikovat rovnou, i na venkově, rozumím názvům jídel, skrz jazyk poznávám lépe zemi a mám blíž k jejím obyvatelům, sleduji více jejich filmy a knihy. Budu asi znít jako Komenský, ale pro mne je tedy každý jazyk brána do jiného světa, lingvistického i kulturního, který nesmírně obohacuje. 

Procestovala jsem již spoustu míst a všude, kde jsem byla, jsem byla ráda. Turistika a dlouhodobý pobyt jsou pro mne dvě úplně jiné věci. Z delších pobytů jsem si vždy dovezla cenné zkušenosti, které mě jako člověka posunuly o kus dopředu. V rámci dovolených si většinou dovezu především nekritické nadšení z jakéhokoliv kusu země, kam se podívám. 

Dohromady jsem strávila přes 4 roky střídavě v Británii nebo USA. Bylo to celkem 5 různých pobytů ve 4 různých životních etapách, takže jsem si z každého odnesla něco jiného. V roce 2000 jsem se ocitla na Cape Code v Massachusetts a byla tam trochu jak Alenka v říši divů. Nikomu jsem zkraje moc nerozuměla a nikdo nerozuměl mně a bylo to poprvé, co jsem se ocitla úplně sama daleko v zahraničí a musela se o sebe postarat. Poprvé jsem tam také nahlédla do toho, jak funguje americká rodina a společnost. Po skončení práce jsme s kamarádem objeli velký kus USA a od té doby mám ráda jejich národní parky a přírodu. Když to život umožní, ráda si do budoucna ještě s rodinou někde delší dobu pobudu, ale konkrétně nic neplánuji, jsem spokojená doma. Turisticky je mojí „dream destination“ Patagonie, Havaj, Nový Zéland nebo Keňa – příroda na těchto místech je úžasná. 

O dva roky později jsem strávila rok jako au-pair v Lincolnshire v Anglii, a to už bylo výrazně odlišné. Poprvé jsem si zkusila, co obnáší mít na starosti domácnost, dvě malé děti a psa. Pro studentku žijící typickým stylem „přednáška – kolej – hospoda – taneční klub – filmový klub“, to byl lehký šok. Postupně jsem se to ale naučila, stejně jako řídit auto, rozumět místnímu i severskému dialektu a nakonec jsem si našla i práci jako pečovatelka o seniory. Dohromady mi to pomohlo trochu dospět. 

Kromě toho jsem si odsud dovezla i velkou slabost pro Wales, která se později ještě prohloubila, když jsme se přestěhovali do Londýna kvůli manželově práci. Tehdy už jsem ale měla vlastní malé miminko, a musím říct, že kvůli tomu byl pro mne tento pobyt nejtěžší. Naučil mě, jak důležitý je kontakt s rodinou a pevné přátelství blízkých duší. Navázala jsem tam krásné celoživotní přátelství (ale to i na pobytech před a potom), díky čemuž máme kamarády po celém světě, za kterými rádi jezdíme. Zároveň jsem si tam i v USA uvědomila výhody života v Česku – bezplatný výborný zdravotní a solidní školní systém, stejně jako podpora v prvních letech mateřství – to v Anglii ani v USA v takovém rozsahu vůbec není, ačkoliv my to tady vnímáme jako samozřejmost.