Sylva Havlíčková
Jak jsem se dostala k učení? Dá se říct, že se jedno vyvinulo z druhého a talent na jazyky přešel na jinou úroveň. Na vysoké jsem zjistila, že mě výuka baví, dokonce bych řekla, že setkávání s lidmi a motivace zlepšovat jejich jazykové dovednosti se stala určitou formou závislosti. A pak už jsem jen přemýšlela, jak to udělat jinak a lépe, až jsem nakonec dostala možnost svoje poznatky předávat i jiným lektorům a stát se metodikem.
Učím angličtinu a španělštinu a oba jazyky mám moc ráda, každý má své kouzlo a kultura každé ze zemí, kde se anglicky a španělsky mluví, mě nepřestává překvapovat. Na učení mě nejvíc baví s lidmi komunikovat a tím je posouvat. U lektora jde především o trpělivost, protože zázraky se dějí až v dlouhodobém měřítku, a když se to vezme za ten správný konec, studenti jsou spokojení a rádi do hodin chodí.
Svou první lekci v roli učitelky si moc nepamatuji, vím jen, že to bylo nějaké doučování, doučovala jsem chlapce s hendikepem, takže už první hodiny byly výzvou. Naučila jsem se, že jsme každý jiný, i tak ale můžeme v jazyce fungovat, pokud nás to baví. Jde o to, abychom se jako lektoři lidem přizpůsobili, nahlédli trošku do jejich nitra a vyšli vstříc jejich potřebám a koníčkům. Zkrátka abychom se stále někam posouvali a zlepšovali, pokud to jen trochu jde, my lektoři i naši studenti. Někdy to jde pomalu, někdy rychleji, ale výsledek stojí vždycky za to.
Za roky výuky jsem se naučila nebýt z hodin až tak unavená. Naopak, pokud učím, pomáhá mi to soustředit se na studenty a jejich realitu, tím se odpoutám od té svojí a velmi často odcházím z hodin doslova nabitá. A když už jsem náhodou trochu vybitá, vzpomenu si na někoho, kdo byl rád, že hodiny se mnou měl a koho jsem naučila jazyk tak, že se najednou domluvil a měl pocit, že všechno dokáže, to je pocit k nezaplacení.
V Budějovicích, kde teď bydlím a pracuji, mám nejradši odlehlejší místa, snad proto, že hodně komunikuji s lidmi, a tak nějak si sem tam potřebuji odpočinout a jednoduše vypnout.